Den druhý- 22.dubna 2009

Tenhle den byl nejnáročnější ze všech, a to ani ne tak fyzicky, jako spíš psychicky. Večer jsme byli z toho všeho naprosto zdeptaní. Všichni.

Začalo to celkem v pohodě- po snídani na ubytovně jsme nasedli do autobusu a jeli jsme do města Bayeux, kde jsme si prohlédli slavnou tapiserii (která vlastně není tapiserií, protože je vyšívaná, ne tkaná) znázorňující bitvu u Hastingsu (1066) mezi normanskými a anglosaskými vojsky. Tapiserie měří kolem 70 metrů a je opravdu zajímavá.
V Bayeux jsme si (opět) prohlédli i katedrálu.

No a pak to začalo. Průvodkyně nám pustila dokument o vylodění v Normandii. Bylo to docela kruté, ale to byl jen začátek. Jeli jsme na místo, které se jmenuje Arromanches a nachází se nad jednou z pláží vylodění- Gold. Tady jsme navštívili kruhové kino, kde nám pustili další dokument. Ten byl ještě horší, protože to byly skutečné záběry z vylodění, ne jen nějaký hraný dokument jako předtím. Dokud člověk ví, že jsou to jen herci, tak je to v pohodě, ale po tomhle dokumentu už nebyl v pohodě nikdo z nás. Je to přece jen rozdíl, když vidíte skutečné lidi; lidi, kteří jsou jednu chvíli naživu a další chvíli už je vidíte mrtvé. Nevím, proč s sebou vojáci nesli kameru a proč něco takového točili. Bylo to ale opravdu hrozné.
Z útesů v Arromanches jsme v dálce viděli zbytky umělého britského přístavu, kudy tři dny po vylodění Angličané dopravili na pevninu desítky tisíc vojáků a vojenských vozidel.

To nejhorší ale teprve přišlo. Jeli jsme do Colleville sur mer, kde se nachází největší americký válečný hřbitov, kde jsou pohřbeni právě vojáci, kteří zahynuli při vylodění. Na tomto hřbitově jsou jen hroby amerických vojáků, Britové a Kanaďané mají v Normandii hřbitovy také, ale na jiném místě.
Pokud znáte film Zachraňte vojína Ryana, tak úvodní a závěrečná scéna je právě z tohoto hřbitova.
Nachází se tady přibližně 10 000 bílých mramorových křížů. Na spoustě z nich ani není jméno. Když se člověk prochází mezi těmi kříži, když vidí do jak velké dálky kříže sahají, když si uvědomí, kolik těch vojáků mělo rodinu, děti,... Je to opravdu deprimující. Tam si uvědomíte, kam až může zajít lidská zloba a touha po moci...
Na tomto hřbitově už toho na mě opravdu bylo moc. A nejen na mě. Když jsme se pak shromáždili před východem, všichni byli zamlklí a zamyšlení. Dokonce i kluci, kteří se předtím tvářili hrozně statečně, teď mlčeli a koukali do země.

Pak jsme jeli asi dva kilometry na pláž Omaha, která je asi ze všech nejznámější a kde probíhaly nejhorší boje. Tady na nás přišla taková zvláštní otupělost. Už nám bylo všechno jedno, jen jsme se mlčky procházeli po písku.

Z Omahy jsme jeli na Pointe du Hoc, to je takový výběžek do moře, kde se nacházely německé bunkry a kde proběhlo opravdu důkladné bombardování. Dodnes je ta krajina úplně posetá krátery. Nebyl to moc hezký pohled.

Pak už jsme konečně zakončili tuhle opravdu neveselou kapitolu a jeli jsme k Mont St.Michel, kde jsme se ubytovali v bungalovech...

Fotky najdete v galerii :)