Sportem k trvalé invaliditě

Dnes bych vám ráda povyprávěla o tom, proč se já a sport nemáme moc v lásce. Vlastně já a jakýkoli druh pohybu.

Začalo to už někdy v mých třech letech. Jednoho dne jsem se rozběhla z obýváku do kuchyně, nějak jsem nevybrala zatáčku a rozsekla si čelo o radiátor. Dodnes mám uprostřed čela výstavní jizvičku. I Harry Potter by záviděl.

O rok později jsme ve školce šli na dopolední procházku, něco jsem zrovna zaujatě vykládala jinému dítěti, když v tom kde se vzal, tu se vzal, obrubník. Zakopla jsem o něj (no, při své tehdejší výšce 1m jsem přes něj spíš přepadla) a rozrazila si ret. Takže jak je vidno, na lidi jako já číhá nebezpečí i při chůzi.

Když mi bylo pět, taťka jel na týdenní školení někam do severních Čech a celou rodinu vzal s sebou. Celý týden, zatímco se školil, jsem na hřišti pilně trénovala přetočení přes hrazdu, abych mohla poslední den taťkovi předvést, jaký jsem sportovní talent. Nastal onen poslední den, taťka s mamkou se usadili na lavičce a čekali na můj výstup. Jenže hrazda byla mokrá od deště, takže namísto toho, aby se můj výkon setkal s potleskem, se můj obličej setkal s tvrdou zemí. Ano, hádáte správně, rozrazila jsem si ret. K obědu potom byla rajská polévka, kterou jsem pila brčkem.

Následovala dlouhá éra typických dětských zranění při pádech z kola, pádech na bruslích atd. Ovšem další moje hvězdné období přišlo v tělocviku na druhém stupni ZŠ, kde už se po nás přece jen chtělo víc než hra na honěnou nebo kotouly na žíněnce. Třeba takové skoky do písku, na to jsem byla expert. Málokdy se mi totiž podařilo doskočit AŽ do pískoviště, takže můj skok většinou skončil těsně před ním. Pokud se mi podařilo doskočit na nohy, bylo to v pohodě, pokud ne, pěkně jsem si sedřela kolena.

Nebo skoky přes kozu. Toho, kdo tento mučicí nástroj vymyslel, bych nechala zavřít do ústavu pro duševně choré. Nikdy se mi nepodařilo tu kozu přeskočit. Jednoho zázračného dne v sedmé třídě se mi povedlo na ni alespoň vyskočit. Jak jsem na ní tak seděla a pomalu mi docházel můj úspěch, samou radostí jsem ztratila rovnováhu, přepadla dopředu na žíněnku a vymkla si zápěstí.

Ve druháku na gymplu jsme při rozcvičce klasicky obíhali tělocvičnu, když tu náhle se mi do cesty připletla moje vlastní noha, já zakopla a spadla na dřevěnou lavičku opřenou o stěnu. Výsledek- ruka v sádře. Když jsem na chirurgii popisovala, jak k úrazu došlo, pan doktor jen kroutil hlavou, načež se otázal: "A to jste vždycky takhle nešikovná?" Jo, vždycky. Je to můj jediný výrazný talent.

Svou sportovní kariéru jsem stylem "to nevymyslíš" hvězdně zakončila ve čtvrťáku, dva měsíce před maturitou. Při rozcvičce jsme kroužili trupem a paní profesorka mi pořád vytýkala, že se málo zakláním dozadu. "Neflákej to, zakloň se pořádně!" říkala. Tak jsem se zaklonila pořádně. Následovaly dva týdny v nemocnici s vyhřezlou plotýnkou a ochrnutým stehnem.

Na VŠ jsem si v rámci povinné tělesné výchovy zapsala zdravotní tělocvik, což bylo super. Naštěstí se to obešlo bez úrazů, pokud nepočítám ten krásný jarní den, kdy jsem plná euforie z toho, jak jsem si pěkně zacvičila, při odchodu z tělocvičny přehlédla poslední schod a zvrtla si kotník.

A co vy a sporty? :D