Komentáře k článku: Sportem k trvalé invaliditě
hroznetajne: Já mám sport docela ráda, ale určitě nejsem taková ta univerzální milovnice pohybu. V životě jsem nevylezla na tu zpropadenou tyč ani lano, nikdy jsem nevyhrála sprint, nikdy jsem neudělala dost kliků a obecně míčovky mi nešly. Nikdy jsem nestihla včas přihrát, včas vybít, nestrefila jsem se nikdy do koše na basket a takový florbal v mém podání - no, vždycky mě uklidili do brány. Jinak mám nejraději asi plavání, to je jediný sport, který mi opravdu jde, protože jsem se mu let věnovala.
Ale jsou lidi, co jsou fakt antitalent na sport. Ale nemyslím si, že by ho neměli dělat vůbec. Třeba jenom nenašli ten ideální druh pohybu pro své tělo. Nebo ten ideální typ sportu, který by je bavil a něco jim dal :-).
alienor: Já věřím tomu, že nějaký ideální sport pro mě existuje, jen jsem ho zatím nenašla. Na gymplu jsem se na sportovním dni každý rok hlásila na kuželky, ty mě docela bavily, ale že bych měla chuť se jim věnovat častěji, to ani ne. Stále hledám :)
Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo nikdy nevyšplhal na tyč ani na lano :D
boudicca: Docela jsem se zasmála. :D Jako dítě jsem byla taky hrozné nemehlo, pamatuju si, že jsem si někde v 1.-2. třídě při běhu zasekla krční páteř tak, že jsem další 3 týdny chodila s límcem kolem krku. Na orientačním běhu jsem pravidelně obhajovala poslední místo (jednou předposlední, když si jedna slečna vymkla kotník :D ) a na tyč jsem NIKDY nevylezla. Naštěstí byl u nás tělocvik hodnocený jako uspěl/neuspěl, vesměs podle omluvené docházky. Jo, to bylo moje štěstí. S postupem času se to ale zlepšilo, začala jsem závodně tančit a teď už si vesele dávám i další sporty, jen k běhání, plavání a všem míčovým hrám mi ten odpor zůstal.
alienor: Jé, tak to jste měli to hodnocení dobré, u nás se za každý výkon dávaly známky dle tabulek, takže jsem celé pololetí sbírala čtyřky a pětky, ale vždy to nakonec záhadným způsobem (asi z lítosti :D ) na vysvědčení vyšlo na dvojku :D
Jo, odpor k míčovým hrám mám taky dodnes :D
lotte: Ach můj Bože! To se ti vážně všechno stalo? Žjůva!
Musím říct, že jsem taky sportovně dost beznadějná - běh jsem dokončovala asi pět minut po ostatních ve chvíli, kdy na mě už učitel už zapomněl, mám strašně špatný postřeh takže jsem byla naprosto zoufalá ve vybíjené a přehazované. Jediné co mi nevadilo byly ty skoky a koza, přesto ale souhlasím, že kdo kozu vymyslel je cvok. :D
Nejhorší bylo, když jsem přišla na střední a zjistila jsem, že celá škola je naprosto POSEDLÁ s přehazovanou. Vánoční turnaj v přehazované, každou hodinu tělocviku...přehazovaná. Bože, hrůza. Já navíc měla spolužáky, kteří trpěli přehnanou soutěživostí, takže mi za mou nešikovnost navíc dávali pořádnou sodu. Jako kdyby ve chvíli, kdy přestali hrát, nezapomněli na to, že vlastně něco hráli. Jak já to nenáviděla. :D Chápu tě. Tolik moc tě chápu. :D
alienor: Ano, všechno se mi přesně takto stalo, holt talent :D Měla jsem to po kom zdědit, oba rodiče byli na tělocvik nemehla :D
Ve vybíjené mě zásadně vybili jako první- aspoň jsem ale pak měla klid a mohla jen z lavičky pozorovat :D
S tou přehazovanou a soutěživostí spolužáků to bylo úplně stejné, kdyby se dalo vraždit pohledem, byla bych každou hru volejbalu nebo přehazované mrtvá minimálně pětkrát :D Já prostě nedokázala nikdy pochopit, proč to proboha berou tak vážně, některé spolužačky dělaly, jak kdyby to snad byla olympiáda, nebo co :d
Těší mě, že mě někdo chápe :)
tlapka: Jak mi pomalu docházel úspěch, ztratila jsem rovnováhu a vymkla si zápěstí. *smich* *mala*
Myslím, že bychom si mohly v mnohém podat ruce, i když bychom tím zřejmě riskovaly jejich zranění. Jsem neskutečné kopyto, na blogu i ve školním časopise o tom vycházel celý seriál. Akorát jsem měla více štěstí než ty - chodila jsem s modřinami a strupy, ale na sádru to nikdy nebylo, maximálně jsem si jednou vymkla kotník. *uf*
Ale králem úrazů z těláku je jedna moje spolužačka. Zlomila si ruku v zápěstí při běhu pozadu, což se ještě dá pochopit, ale pak jí jednou prostě vyskočilo koleno z kloubu, aniž by se zrovna hýbala. Prostě jen stála, když se chystala rozehrávka ve volejbale, a najednou ležela. Dnes je z ní radiologická asistentka. *smich*
alienor: *placni* Jsem ráda, že v tom nejsem sama :D
To s tím kolenem je děsivé. Ale aspoň si výběrem zaměstnání pojistila, že kdyby se jí to stalo znova, tak to bude mít blízko na rentgen *smich*